Klára Issová. Temná hodinka duše, perfekcionismus a potřeba kontroly, laskavost k sobě i plán na oddělené ložnice

<p>CELÝ ROZHOVOR V DÉLCE 68 MIN. JEN NA<a href="https://herohero.co/cestmir"><u> ⁠HTTPS://HEROHERO.CO/CESTMIR⁠</u></a><a href="https://forendors.cz/CESTMIR%E2%81%A0"><u>⁠⁠⁠</u></a> A<a href="https://www.forendors.cz/cestmir"><u> ⁠HTTPS://FORENDORS.CZ/CESTMIR </u></a></p><p><em>„Měla jsem pocit, že když absolvuji nějaký kurz nebo chodím k psycholožce, tak mě to vyléčí. Jenže ono se to furt vrací.“</em> Herečka Klára Issová otevřeně mluví o tom, jak se celý život učí být k sobě méně tvrdá. Dlouho měla pocit, že když na sobě bude dost pracovat, podaří se jí některé věci jednou provždy vyřešit. Postupně ale přijala, že změna není přímá cesta.<em> „Je to pořád dva kroky dopředu, krok dozadu. Furt je to takový taneček,</em>“ říká.<em> </em>Perfekcionismus, tlak na výkon nebo potřeba kontroly se mohou vracet. Dnes se spíš učí včas poznat, kdy znovu „jede jako šroub“, zastavit se a nepovažovat každý návrat starého vzorce za selhání. Výrazný zlom přišel v období kolem covidu, které sama označuje za svou „temnou hodinku duše“. <em>„Nebyl vztah, byl covid, nebyla práce,“</em> popisuje období, kdy se jí několik jistot rozpadlo najednou. Právě tehdy podle ní přestaly fungovat nástroje, na které byla celý život zvyklá. Začala proto hledat jiný způsob fungování, s větší lehkostí a menším tlakem na sebe samu. Důležitou roli v jejím životě hraje i spiritualita. Issová říká, že potřebuje věřit v něco vyššího a mít naději, protože čistě realistický pohled na svět plný válek, problémů a negativních zpráv by pro ni byl příliš beznadějný. Nechce před realitou zavírat oči, zároveň ale věří v sílu osobního příkladu. Mluví také o vztazích a o tom, co si do nich člověk přináší z rodiny. Zpětně přemýšlí o rozvodu rodičů, o svém vztahu k otci i o tom, že ve vlastních partnerstvích někdy zůstávala v nefunkčních situacích déle, než bylo zdravé. <em>„Vydržíte v něčem, co nefunguje, déle, protože to prostě držíte a chcete, aby to fungovalo,” </em>vysvětluje. Dnes se naučila být sama a samotu dokonce potřebuje.<em> „Umím být hodně sama a je mi v tom velice dobře,“</em> říká, zároveň ale připouští, že jí blízkost druhého člověka někdy chybí. Její představa partnerství už proto nevypadá jako dřív a dodává, že pokud by s partnerem žili pod jednou střechou, na jedné věci by chtěla trvat: <em>„Můžeme bydlet ve stejném bytě, ale chtěla bych mít svoji ložnici.“ </em>Téma vztahových vzorců se promítá i do její nové role ve filmu <em>Divočina</em>, kde ztvárňuje ženu poznamenanou vztahem k otci i