David Koller. Osvobozující odchod z Lucie, náckové ve společnosti, političtí „zlobílci“ a holčičí pohled na svět

<p>CELÝ ROZHOVOR V DÉLCE 59 MIN. JEN NA<u> </u><a href="https://herohero.co/cestmir/post/cestmirstrakatyheroherorpkjaoluaxxvdssewjxawdstw"><u>⁠HTTPS://HEROHERO.CO/CESTMIR⁠⁠⁠⁠</u> </a>A<u> </u><a href="https://www.forendors.cz/p/989524097463623125"><u>⁠HTTPS://FORENDORS.CZ/CESTMIR </u></a></p><p><em>„Říkal jsem si, že jestli mám těch deset let, tak bych to měl trochu rozjet,“ </em>vzpomíná David Koller na dobu, kdy jako patnáctiletý slyšel, že se kvůli vrozené srdeční vadě možná nedožije pětadvaceti. Dnes s odstupem říká: <em>„Užil jsem si to a pak jsem musel zase brzdit.“ </em>Za sebou má desítky let na pódiu, euforii devadesátých let, hraní před Rolling Stones i dlouhou historii s Lucií. Když se jejich cesty rozešly, vnímal odchod z kapely jako osvobození. <em>„Chcete někam pokračovat a vidíte, že ta kapela má jiné priority a vy chcete taky něco jiného, tak prostě odejdete,“ říká.</em> Některé staré písně pro něj přitom zůstávají aktuální. Když při koncertu v Bardejově uviděl poblíž radnice velkou ruskou vlajku, rozhodli se zahrát Oheň.<em> „Mrazilo mě z toho,“</em> popisuje. Politické písně už dnes do vlastní tvorby příliš tahat nechce - lidé podle něj přicházejí na koncert také proto, aby se bavili a deset skladeb o současném dění by je poslalo domů „jak zmlácené“. Potřebu veřejně se ozvat ale neztratil. Před volbami podle něj člověk může podpořit lidi, kterým věří a kdo se do veřejného dění vůbec nezapojuje, nemůže se pak divit tomu, co se stane.<em> „Nějaký odboj je potřeba,“</em> říká a v souvislosti s děním kolem veřejnoprávních médií mluví dokonce o jejich „znásilnění“. Divokost minulých dekád přitom nepopisuje jen romanticky. Vzpomíná na večer, kdy se po koncertu a alkoholu pokoušel dostat do vedlejšího hotelového pokoje přes římsu a následná rvačka skončila zraněními. Proměnil se i jeho vztah k vlastním textům. Dnes už je prakticky nepíše a část těch starých hodnotí podstatně kritičtěji než dřív.<em> „Některé texty by se nedaly dneska ani prezentovat,“</em> říká o tvorbě z dob Lucie. Nechce je označit přímo za mačistické, spíš za „hodně klučičí“. U písně <em>Vona říká jó</em> připouští, že se dnes pohybuje na hraně toho, co je ve veřejném prostoru ještě použitelné.<em> „Bylo to myšlené jako vtip, ale dneska už to možná takový fór není,“</em> říká. Na nové tvorbě ho naopak přitahují texty žen. Baví ho podle jeho slov jejich jiná citovost a možnost podívat se na svět holčičíma očima. Přesto ani po desítkách let hudbu neopouští. Roky hraje se synem