Saša Rašilov. Slavné jméno a nejistota, alkohol jako „superschopnost“, marihuana, strach z většiny i klid v neklidu

<p>CELÝ ROZHOVOR V DÉLCE 84 MIN. JEN NA<u> </u><a href="https://herohero.co/cestmir/post/cestmirstrakatyheroherorpkjaolunncybbnjfbdrpwydpqw"><u>⁠HTTPS://HEROHERO.CO/CESTMIR⁠⁠⁠⁠</u> A</a><u> </u><a href="https://www.forendors.cz/p/987822896409875731"><u>⁠HTTPS://FORENDORS.CZ/CESTMIR </u></a></p><p><em>„Netěším se na nic víc než na to, že všichni upadneme do zapomnění.“</em> Herec Saša Rašilov vyrůstal se jménem, které už před ním něco znamenalo a jako dítě poslouchal, že bude stejně geniální jako jeho slavný dědeček. Přirovnává to k tomu, jako kdyby dědeček vyhrál eurojackpot a okolí vám říkalo, že to dáte taky. On sám měl naopak „tisíc momentů“, kdy si říkal, že to takhle nemá. Dnes mluví o „klidu v neklidu“ a o tom, že člověk si uprostřed věcí, které nikdy úplně neutichnou, musí vybojovat chvíli na nadechnutí. Mluví také o rozhodnutí přestat pít. Alkohol mu dokázal pomoct, když byl smutný a bez energie, stejně jako ve chvíli, kdy byl v napětí. Dlouho navíc fungoval bez kocovin, zvládal práci a nikdo ho kvůli pití nezastavil ani doma, ani v práci. <em>„Dokázal jsem všechno zvládat a během toho jsem dělal svou profesi na top úrovni,“</em> říká. Myslel si proto, že „jede na vítězném voze“, ale podle jeho slov to bylo přesně naopak. Nakonec pochopil, že představa, že právě on bude alkoholu vládnout, nefunguje: <em>„Nedá se s tím bojovat, nedá se to porazit. Když tohle neumíte, nemáte pít.“</em> Otevřeně mluví i o marihuaně - vadí mu, že by kvůli ní měl být v 54 letech vnímán jako kriminálník. Kritizuje zároveň dostupnost syntetických kanabinoidů a dalších látek a připomíná, jak samozřejmě česká společnost zachází s alkoholem. Právě jako otec čtyř dětí přemýšlí i o tom, před čím je vůbec ještě možné děti chránit. Mladší dcera zatím nemá telefon a čas u obrazovky rodiče hlídají. Herectví se jim ale před dětmi schovat nepodařilo:<em> „Mně dětství uteklo ani nevím jak, přes nějaký básničky, recitace, dramatický kroužek a už jsem byl na konzervatoři,“</em> vzpomíná Rašilov. Dnes přitom dojatě sleduje, jak jeho dcera Antonie pracuje v divadle se svou o dvacet let mladší sestrou Maruškou. Mluví také o strachu z „většiny, která vás převálcuje“, o potřebě dělat konkrétní věci místo nekonečného debatování a o víře, ke které se dostával přes existenciální úzkost. Proč Saša Rašilov nechce zanechat pomník? Proč přestal pít, ale otevřeně mluví o marihuaně? Co chce předat svým dětem a před čím je naopak chránit? A kde po letech hledání našel svůj „klid v neklidu“? Poslechně